Světoběžníci a paličáci
Jakub Honner
Spisovatel pocházel z jižních Čech, byl narozen roku 1899 ve vsi Třebín v nezámožné venkovské rodině. Po absolvování učitelského ústavu se stal učitelem na Českobrodsku. Ve dvacátých a třicátých letech působil jako učitel na Benešovsku (Stříbrná Skalice, Benešov, Divišov a jinde). Poté se stal ředitelem měšťanské školy v Kácově. Po druhé světové válce se stal školním inspektorem soudního okresu uhlířskojanovického a předsedou MNV v Uhlířských Janovicích na Kutnohorsku. Od roku 1946 působil jako redaktor hlavní redakce časopisů a dětské literatury v Státním nakladatelství v Praze. Zemřel v roce 1966 v Praze. Jakub Honner se věnoval i práci vlastivědné. Psal o důležitých událostech z historie Podblanicka, o významných osobnostech a o historických památkách. Své články publikoval v regionálním tisku - ve vlastivědném časopise Pod Blaníkem, který byl určen především dětem a mládeži. V tomto časopise, který téměř deset let redigoval, vycházely i jeho básně a beletristické práce. Obětavě se věnoval též veřejné činnosti, především v oblasti vzdělávací.
Nyní představíme jeho knihu, která se dotýká historie našeho města, jedné z jeho osobností, a je to kniha:
Světoběžníci a paličáci
Povídka ze života českých sklářů a kamenářů. Rok vydání 1948.
„Kdybyste se chtěli vydat za naším českým sklem, nestačil by vám ani celý život na procestování všech zemí, kam je vyvážíme. České sklo jde opravdu do celého světa. Ale tak tomu bylo vždy. Obchodníci a brusiči skla odcházeli z Čech již v dávných dobách, nejprve s krosnou, s trakařem nebo s károu, později pak - od 18. století - i s povozem.“
A ještě doslov autora: Proč jsem napsal tuto knihu?
„Napsal jsem ji především proto, abych obeznámil naše mladé čtenáře s tím, jací byli čeští lidé už odedávna chlapíci, nebojsové, světoběžníci a jak se odvážně a takřka s holýma rukama pouštěli daleko do světa.
Budete-li mít, milí čtenáři, dostatek trpělivosti k přečtení i tohoto doslovu, v knížce trochu nezvyklého, poznáte, že jsem si nic nevymýšlel a taky nic nevymyslil. Neboť Jiří Tvrzník, malíř, rytec a brusič skla, obchodník, světoběžník a paličák, opravdu žil. Co na tom, že se vlastně jmenoval JIŘÍ KREYBICH, ale těch jedenatřicet cest do světa vskutku vykonal: nejprve opravdu jen s trakařem, a potom s vozem a párem koní.
A kolik bylo, lidé zlatí, kolik bylo u nás takovýchto Kreybichů, Tvrzníků, Hnídků a jiných, jim podobných?! Ty věru nikdo nespočítá a kniha o nich byla by bez konce.
A tak jsem chtěl jim, těmto oslavovatelům českého jména a rozšiřovatelům slávy českého skla, postavit touto knížkou pomníček: prostý, jen tak neuměle přitesaný, ale z nelíčeného obdivu a upřímné lásky.
Práce sklářů nebyla jen tak ledajaká, a také u nás byla pokládána za umění. Uměnímilovné vrchnosti i panovníci sklářům přáli: udíleli jim rozsáhlé výsady i svobodu, neodváděli je na vojnu a některé z nich povýšili i do stavu šlechtického. Skláren i sklářů přibývalo, u nás také proto, že hluboké lesy poskytovaly hojnost potřebného materiálu, křemene a vápna, i buků a jedlí na sklářský popel. V 14. století bylo v Čechách šest, v 15. století osm, v 16. století třicetčtyři a na konci 18. století sedmdesát devět skláren. Nyní je jich v Československu asi 150, z toho čtyři pětiny v Čechách.
A z obdivu nad těmi, kteří - šíříce slávu českého sklářského umění - chodili a jezdili po Evropě opravdu křížem krážem, i k poučení napsal jsem tuto prostou knihu.“
