O knihovně

Zákon z 22. července 1919 ukládá “i těm malým a nejmenším obcím založit, provozovat a starat se o dobrou knihovnu, nebo získat již založenou knihovnu, nebo jiné soukromé osobě patřící, nebo také převzetí již funkční knihovny pro veřejné účely.”

Právě kniha promlouvá k občanovi mnohem důrazněji, proto se zdá zvlášť vhodná proniknout i do nejmenší a vysoko položené horské obce a i tam položit hluboké základy duchovního a obecného vzdělání.

1) první zmínky o knihovně

První zmínka o knihovně v Kamenickém Šenově pochází z roku 1919, kdy zde působily  dvě samostatné bibliotéky. Jedna patřila místní Obecné skupině německé (Svazu Němců) a druhá místnímu spolku sklářů (Ústřednímu svazu sklářských zaměstnanců). Jejich spojením vznikla dvě oddělení městské knihovny.

První část byla v roce 1927 za kupní cenu 2.700 Kčs celá převedená do majetku města, zatímco druhá zůstala zvláštním samostatným oddělením. Vedle těchto působila ve městě ještě malá knihovna se 161 svazky, která byla později umístěna v čítárně.

Roční výkazy městské knihovny z roku 1923 až 1928 ukazují následující obraz:

Jak je z tabulky patrné, v posledních dvou letech byl zaznamenán mírný pokles počtu výpůjček, který se dá odůvodnit nutnou přestávkou ve výpůjčkách a také vyřazením oblíbených titulů, které však byly, co se týká lidového vzdělávání, bezcenné. V tomto duchu knihovna spolupracovala s Knižním výborem, Knihovní radou, Městským vzdělávacím výborem a Obecním zastupitelstvem.

z Knihy města Kamenický Šenov z roku 1930; přeloženo z němčiny paní Ullou Fléglovou

2) knihovna od roku 1946

V roce 1946 zahájila činnost Městská lidová knihovna. Obětavý knihovník a odborný učitel Josef Janura, hledal po půdách a domácnostech zbytky bývalé české knihovny z předválečné doby. Knihy z předválečné knihovny také přečkaly válku ve sklepních prostorách školy (spisy Masaryka, Beneše) i po různých sbírkách.

K 1. 2. 1946 čítal fond knihovny 1.158 knih (872 beletrie, 55 dětských a 231 naučných). Za rok nato už měla knihovna o 500 titulů víc. O knihovnu byl veliký zájem a čtenářů přibývalo. Koncem roku 1948 již knihovna disponovala více jak 3.000 svazky, byly objednány moderní kovové stojany a založen knižní lístkový katalog.

Panu Janurovi byl k ruce i jeden mladý učitel místní školy a také zde vypomáhali žáci (dodnes na to rádi vzpomínají).

V roce 1960 se nacházelo ve fondu 6.000 knih, vydávala se edice nálepkových známek se sklářskými motivy, tři pohlednice se skleněnými vázami, plán města a brožura o našem městě. Městská knihovna a čítárna se nacházela v pěkných místnostech, které k tomuto účelu městu zdarma nabídla spořitelna z České Kamenice - filiálka v Kamenickém Šenově. Knihovna měla k dispozici pět velkých místností. Čítárna knihovny nabízí také velký počet časopisů a revuí.

Knihovna byla za p. Janury několikrát oceněna pro své kvalitní služby. Po jeho odchodu se zde vystřídalo několik knihovníků, ale dobrá úroveň nabízených služeb se vcelku nezměnila.

z brožurky Město skla Kamenický Šenov 1946 - Místní osvětová rada v Kam. Šenově

3) knihovna na prahu nového tisíciletí

Knihovna se nacházela do roku 1992 v domě č. p. 245 (dnes obřadní síň města). Bohužel statika tohoto krásného historického domu byla velmi narušena, a tak se knihovna přestěhovala o dva domy dál.

Tyto prostory, které sloužily spíše jako byt, nevyhovovaly, a tak byl knihovně nabídnut další prostor po zrušené pobočce České spořitelny. Knihovna se opět přestěhovala. V té době činil její fond bezmála 20.000 svazků. V roce 2004 se knihovna přestěhovala naposledy.

Na naši knihovnu za pomoci státního grantu čekalo zcela nové umístění "šité na míru" potřeb moderní knihovny v budově č. p. 470. Přibyl dětský koutek, studijní zákoutí a oddělení sklářské literatury.

Knihovní provoz se postupně automatizoval, knihovna přešla na knihovní systém Clavius a v roce 2010 spustila také své internetové stránky.
Uživatelé mohli bezplatně využít internet na pěti počítačích či listovat on-line katalogem.

Paní Věra Hauerová navštěvovala místní kamenickošenovskou knihovnu již od své šesté třídy nejenom jako čtenář, ale také jako aktivní pomocník. V této době knihovna sídlí v prostorách domu nynější Obřadní síně města a jako knihovník zde pracuje pan učitel Janura. Píše se rok 1960 a knihovna plní důležitou osvětovou činnost města:

            „Pan učitel Janura si vybíral ke knihovnické výpomoci i své žáky, většinou samé holky, protože kluci na to moc nebyli. A tak jsme začaly chodit do knihovny pomáhat. Vydávat knížky, zařazovat, balit a vše, co bylo potřeba v knihovně právě udělat. Každá z nás měla na starost určitý úsek, kde jsme všechny knihy musely mít správně srovnané, zabalené, označené a v naprostém pořádku. Docházely jsme vždy dvakrát týdně, od 15 hod. do večera do 18.00 hod. Vždy to bylo takové jádro stabilních pomocníčků o 5 - 6 dívkách různého věku. Nikdy se nestalo, že bychom nepřišly a pan učitel zůstal v knihovně sám. Velmi nás to totiž bavilo. Vždyť jsme byly úplně první u zcela nových knih! Vzájemně jsme si doporučovaly přečtené tituly knih, které nás zaujaly. Systém výběru knih byl ale jiný, než funguje v knihovně dnes. Lidé nemohli chodit mezi regály, prohlížet a vybírat si sami knihy, které si pak doma přečtou. Čtenáři měli přístup pouze do jedné z místností, která nesla název „Čítárna“. Zde byly připraveny listové seznamy knih, které knihovna měla ve svém fondu. Zvlášť pak byly archy s novinkami. Každá kniha měla své číslo a čtenáři si z takto tištěných seznamů podle čísel knih vybírali titul, který je zaujal. Na připravený papírek, či spíše objednávku, pak vypsali čísla vybraných knih a tyto knihy jsme přinesly z knižního skladu. Takový knihovnický systém byl za pana Janury. Knihovníci, kteří nastoupili po panu Janurovi, zprostředkovali již moderní samoobslužný výběr.

            Ostatní místnosti knihovny byly pro veřejnost uzavřené a fungovaly pouze jako sklady knih. Původní vchod nebyl prostředkem, ale po straně. V čítárně byl pultík, kde si čtenáři vybrané tituly knih napsali, pak na nás pan učitel zaklepal, my jsme donesly vybrané knihy podle vyplněné objednávky a zpět řadily knihy vrácené. V další místnosti stály stoly na balení knížek a pak v následných dvou místnostech byl uskladněný celý fond knih. Další pomocníci k ruce panu knihovníkovi byli i z řad dospělých – docházel pan Bloss, slečna Valtrová, paní Minářová a další. Pan Janura půjčoval knihy většinou odpoledne - až po skončení školního vyučování. Mne vyučoval, jak si vzpomínám, na dva předměty - fyziku a pracovní dílny. Ve staré budově, která stojí v Lidické ulici, na rohu u autobusové zastávky byly školní dílny. Moc se nám tam vždy líbilo, bylo to hlavně dost dobrodružné, všelijaké zvláštní stroje a nářadí. Byli jsme vždy ve skupinkách po šesti žácích a měli jsme dokonce své pracovní montérky! Pan Janura potom začal s dalšími žáky budovat okolo budovy dílen park. Seli trávu a udržovali okolí. Byl to velice činorodý člověk. A také veliký elegán. Chodil vždy v bezvadném obleku a nosil motýlky různých barev, to si přesně vybavím ještě dnes. Byl velmi pohledný. Ve škole měl u žáků respekt a byl oblíbený, hodně pro svou trpělivost, kterou se svými všemi žáky měl.

            „Na Růžku“ byla v té době další knihovna. Zde sídlil odborový koutek Lustrů. Dole byl menší sál, pořádaly se tu akce pro děti pracovníků Lustrů, například Mikulášská besídka. Vzadu v malé místnosti se promítaly filmy a nahoře v patře fungovala zařízená „televizní místnost“, kulečník a scházeli se tu pravidelně místní šachisté. Jako děti jsme tam chodily na televizi. Celá ta malá televize byla schovaná v dřevěné bedně, která se po skončení vysílání zamykala.

            Vím, že tyto různé nabízené aktivity využití volného času navštěvovalo poměrně hodně lidí. V odborové knihovně dole půjčoval pan Bloss ještě jako svobodný a jeho paní, tenkrát ještě slečna, mu tam pomáhala. Na to se pamatuji. Knihovna zde byla maličká a my jsme si tam jako menší děti půjčovaly dětské knížky.

            Do Místní lidové knihovny k panu Janurovi jsem docházela pomáhat až do své svatby – do svých dvacetidvou let! Nemůžu v podstatě bez knížek a bez knihovny být. Naše nynější knihovna je naprosto vyhovující, má konečně důstojné prostředí a velice ráda tu pobývám".

Na další vzpomínání jsme se zeptali také naší dlouholeté čtenářky paní Renaty Matysové.

            „V paměti mě utkvěla malá knihovna v dolním Šenově na Jílkově huti. Samotný domek bývalé knihovny stále stojí poblíž hutě, je jednopodlažní a má nyní šedivou omítku. V prvním patře byla knihovna, která měla přidělenu jednu místnost a tam kraloval pan F. Těšina, který pracoval jako formíř na Jílkově huti. Protější místnosti byly vyhrazeny ubytovnám sklářských učňů. Knížky byly ve třech starých skříních, ze kterých jsme si je mohli přímo vybírat. Uprostřed místnosti byl knihovnický stůl. Do této knihovny jsem chodila celkem tři roky. Od roku 1948 až do roku 1951. Nebylo zde moc knížek a nakonec knihovnu přestěhovali přímo do prostor Jílkovi hutě, kde byla ve společenské místnosti a její fond se pomalu rozrůstal ke spokojenosti zaměstnanců. Většinou jsem si půjčovala knížky pro svou maminku – ženské romány. Některé jsem také sama přečetla. Četla jsem v té době hodně klasiku, třeba román Křižáci, fond této malé závodní knihovny nabízel rozmanitost žánrů.

            Pak jsem se stala čtenářem knihovny pana Janury. Také ho pamatuji jako dobrého kantora. Byl spravedlivý. Jednou nás vzal na školní dvoudenní výlet do východních Čech. Spali jsme v Náchodě, v hotelu Beránek. Pro nás, mladší školáky, to byl veliký zážitek. To vše si dodnes přesně pamatuji, díky krásným školním vzpomínkám.“

Obě knihovny v Kamenickém Šenově také pamatuje náš další čtenář pan Lubomír Navrátil, který navazuje na vzpomínky paní Matysové.

“V době, rok po válce, jako malý kluk jsem také navštěvoval obě knihovny.

            Naše četba odpovídala našemu věku. Byly to westerny, Foglarovy klukovské romány, detektivky, ale i Jiráskovi Psohlavci a historická literatura. Chodili jsme pilně do obou knihoven. Z naší klukovské party vždy jeden přečetl nějakou knížku a hned ji doporučil nám ostatním. Pak jsme i prosili knihovníka pana Januru, nebo pana Těšinu o uschování určitého titulu. Bohužel, po roce 1948 byla tato literatura shledána závadnou a postupně se vyřazovala z fondu. V tomto roce se „závadné“ knihy převezly do tehdejšího muzea na náměstí a zde se skladovaly. Nevím o jejich osudu pak více, možná je odvezli do papíren skartovat.

            Muzeum byla klasicistní patrová budova bývalého starostenského úřadu. V roce 1919 v ní majitel továrny na lustry Franz Friedrich Palme založil městské muzeum, v němž soustředil své sklářské sbírky, doplněné o četné dary šenovských uměleckých sklářů a rytce F. Fritscheho. Byla to sice chráněná budova, mohla uniknout likvidaci, hlavně kvůli údajným empírovým sloupům ve vchodu. Ale jednou na náměstí dostal autobus městské dopravy smyk a narazil přímo do vchodu muzea. Došlo k poškození těchto sloupů a přitom se zjistilo, že jsou udělány z jakéhosi papundeklu. V kronice z r. 1982 je zmínka: 18. ledna byly zahájeny bourací práce na budově č. p. 5 na náměstí. Do konce měsíce dům z náměstí zmizel! Na jeho místě zůstala jen kamenná kašna, kterou dal v roce 1869 k boční zdi domu postavit Alois Zahn.

            Vybavím si ještě pana trafikanta Puflera. Jeho trafika stála na rohu Smetanovy ulice č. p. 401. Každý čtvrtek jsme zde toužebně čekávali na nová čísla časopisu Mladý hlasatel, Vpřed a Junák. V zimě tu byl vždy tradiční problém se sněhem. Lokálka zapadla, poštu nedovezla a my se smutně vraceli domů. Smutno nám také bylo, když došlo k postupnému zákazu vydávání junáckých časopisů. Zadní strana plná příběhů Rychlých šípů, dobrodružné příběhy, Bobří hráz, sportovní přílohy určené klukům, to vše najednou zmizelo. Pozdější časopisy typu Pionýr jsme již nekupovali.

Ve svých patnácti letech jsem jezdil do učení v Novém Boru, poté vojenská služba a do Kamenického Šenova jsem se vrátil v roce 1993, kdy jsme si zde koupili parcelu a postupně začali stavět rodinný domek. Vždy jsem četl velmi rád. Nyní mě velmi zaujaly knihy životopisné, hlavně dnešních kontroverzních „osobností“.